Víte, jak se dostali bílí boxeři na Zemi? Nevíte? Tak vám to poví Dana Nováková, majitelka bílého boxera Andrýska,s jejímž svolením vám její vyprávění předkládám. (Páníček ovšem tvrdí, že teologicky je to dost pochybné.)

Původ bílých boxerů

Bylo, nebylo, jednoho dne se svatý Petr probudil a byl v mimořádně špatné náladě. Kudy chodil, tudy skuhral a vůbec byl protivný jako svědící záda. Na příchozí do nebe byl hrubý, dokonce když jednoho stařečka o holi vracel zpět na zem, že ještě nepřišel jeho čas, nedoprovodil ho s chórem andělským na cestu tunelem světla, ale jednoduše mu na kraji obláčku podkopl berli. Každý úkon toho dne komentoval slovy, která by světec znát rozhodně neměl, a mladší andělé se snažili aspoň nějaká rychle přiučit, když už měli tu příležitost.

Klíčem od nebeské brány se otráveně šťoural v uchu, když k němu přišel Bůh a zeptal se: „Petře, co tě trápí? Jsi dnes mrzutý, nechováš se jako v nebi. Pověz, co se děje?“ Petr odpověděl: „Ale, Bože, ani sám nevím. Nic mě nebaví, nic mě netěší, všechno jde vepsí. Není nic, co by mě rozesmálo, není nic, nad čím bych ještě žasl, nemám přítele, který by mi rozuměl a hrál si se mnou - vždyť pořád jen sedím u brány, potřebuji trochu pohybu a samotného mě to nebaví.“

Bůh se zamyslel a rychle odešel. Petr osaměle přemítal, co řekl špatného, že se Pán snad hněvá a jeho náladě to ani trošku nepřidalo.

Najednou uslyšel kroky, a když se otočil, stál za ním Bůh s pyšným úsměvem a na tenkém provázku, spleteném z vlasů andělů, držel zvíře. Vypadalo jako pes, jen mělo andělská křídla, nad hlavou svatozář a celé bylo zářivě stříbrobílé.

„Co je to?“ zeptal se Petr. „To je tvůj nový přítel, Petře, „řekl hrdě Bůh, vyplní každý tvůj rozkaz, každé tvé přání, jen na něj pomyslíš, bude si s tebou hrát a bavit tě, abys nebyl tak sám.“ Petr radostně poděkoval a Bůh dojatě pozoroval, jak šťastně Petr vypadá při hře s andělským psem.

Po nějaké době se šel Bůh znovu podívat za Petrem a psem, ale nenašel je veselé. Petr seděl smutně u brány a díval se na psa, který mu ležel u nohou a očekával příkazy. „Co se děje, Petře? „ptal se Bůh, „dal jsem ti přítele, jak sis přál, proč jsi tedy smutný?“ „Víš, Pane, “odpověděl Petr, “jsem ti vděčný za psa, ale nesnesu to, jak plní každé mé přání, ještě dřív, než je vyslovím. Jak čeká, oddaný a poslušný, jak se servilně plazí u mých nohou, ne, Pane, tohle já nedokážu snést. Ničím mě nepřekvapuje, nepobaví, je to strašlivě nudné zvíře.“

Bůh tedy vzal psa a odešel. Seděl na obláčku a poletoval prostorem, až doletěl k branám pekla. Nejdřív si toho ani nevšiml, jak usilovně přemýšlel, ale vtom ho probralo klepání na rameno.

„Nazdar starej, jak ti dupou králíci?“ zahlaholil Lucifer, vládce pekla. „Ale, ani se neptej. A nešmatlej na mě těma pazourama, pekelníku, kdo to má prát!“ zavrčel Bůh. Takhle rozmrzelého ho Lucifer ještě nikdy neviděl. Nabídl mu tedy šálek kávy, samozřejmě temné jako vášeň, sladké jako hřích a horké jako samo peklo. To Bůh neodmítl a smutně vyprávěl Luciferovi, jak je svatý Petr nešťastný. Ten se zamyslel a pak řekl: „To je jasný jak Čunkovo daňový přiznání, starej! Ten pes, to byl dobrej nápad, ale mysli, člověče,“ „No dovol!“ „Teda Bože, jsem chtěl říct. Mysli, Bože, koho by bavilo věčně vědět dopředu, co to psisko udělá, pořád poslušný, pořád u nohy... To není ono. Hele, uděláme kšeft. Já ti pomůžu udělat Petrovi kamaráda a ty za to odpustíš hříchy pár duším.“ „Ty, Lucifere, není ti něco? Vládce pekel oroduje za hříšníky?!“ vyvalil oči Bůh. „Ale, na ty hříšníky já kašlu, ale kotle docházejí, síra už není, co bejvalo, topení je taky čím dál dražší... Máme přelidněno, potřebujeme se pár duší zbavit.“

A tak se Bůh a ďábel dohodli.

Bůh stvořil psa s krásným tělem, elegantní hlavou a vznosným postojem. Dal mu inteligenci a věrnost, bezpodmínečnou lásku k tomu, koho bude nazývat svým pánem, dobré srdce a laskavou povahu. Aby bylo vidět na první pohled, že se jedná o psa božského, učinil ho zářivě bílým.

Ďábel vnukl psovi myšlenku, že vše, co je na dosah a lze to odnést, je jeho. Rovněž mu dal dar přinutit pouhým pohledem svého pána, aby mu dal vše, po čem  zatouží - protože to byl Luciferův dar, toužil pes nejvíce ze všeho po pohodlí, teple a dobrém jídlu. K tomu, aby si mohl svá práva vybojovat, dal psovi mohutné svaly a silné, ostré zuby, obrovskou sílu a pořádnou dávku poťouchlosti, aby to nebyla taková nuda. Těmito dary, které mohou být tak snadno zneužity, ale božská dobrota zeslábla a pes začal rychle černat.

Když to Bůh uviděl, rychle psovi dodal ještě obrovské srdce otevřené každému, dar rozdávat radost a dobrou náladu a velký kus, který ještě v těle nově stvořeného psa zbýval, vycpal humorem. Černání psa se zastavilo a barva začala rychle mizet. Ale protože měl přece jen pořádný kus z čerta, nějaké ty flíčky mu zůstaly. Bůh Luciferovi poděkoval a radostně uvázal psa na šňůrku z andělských vlasů. Pes ale, šťastný, že se někam jde, začal skákat tak prudce, že šňůru přetrhl. Bůh tedy spletl dohromady několik nejpevnějších provazů, které našel a psa na vzniklé lano uvázal. Ale dalších několik nadšených poskoků a kotrmelců přervalo i lano. Nakonec se Luciferovi, který se válel po zemi a řičel smíchy, podařilo ze sebe sklepat psa, který to považoval za báječnou hru, a donesl těžký řetěz. „Na, vem si to. To je kravskej řetěz, ten snad už neurve, “ podal Bohu řetěz. Pes se nechal připoutat a hrdě kráčel po Božím boku.

Ten den svatého Petra vzbudil vskutku ďábelský rachot. Strašlivé bušení na dveře ho vytrhlo ze spánku tak, že v první chvíli myslel, že přišel soudný den a začne inventura. Po chvíli se probral a uvědomil si, že bušení neustává. Vstal tedy a šel otevřít. Jakmile vzal za kliku, dveře se rozletěly a Petra smetla bílá smršť. Jakési zvíře se vřítilo dovnitř, vleklo za sebou řetěz, na jehož konci visel Bůh a klel jako pohan. Pes nadšením nemohl ani dýchat, skákal z Petra na Boha a zpátky, oba je olizoval a snažil se je přimět ke hře. „To je tvůj nový přítel, Petře. S ním už se nudit jistě nebudeš. No, měj ho rád a hezky si s ním hraj.“ Řekl Bůh s velmi, velmi nebožským úšklebkem.

Od toho dne bylo v nebi veselo. Pes celé dny proháněl anděly, cupoval jim košilky na cáry a při nácvicích poslední jízdy božího vojska hrdě vedl všechny oddíly, aby se vzápětí obrátil a začal tahat jezdce ze sedel, aby si s ním šli hrát.

Když se Bůh po nějaké době šel podívat na Petra a jeho nového přítele, užasl. Petr byl posmutnělý a tak nějak v rozpacích. „Co je, Petře, snad ti není dobře s novým přítelem? Jsi snad smutný? Pověz mi, co tě trápí, „řekl Bůh a sedl si k Petrovi. Přes psa, který mu okamžitě vyskočil na klín, na Petra špatně viděl, ale i tak si dobře všiml slz v jeho očích.

„Víš, Bože, můj nový přítel je báječný. Jsem ti za něj moc vděčný a jeho přítomnost mě naplňuje štěstím. Ale na zemi je tolik bolesti, tolik smutku a trápení a já na tom nejsem zdaleka tak zle. Víš, Pane, chtěl jsem tě požádat, abys dovolil psovi jít na zem a potěšit tam ty, kteří to potřebují. Prosím, neber to jako nevděk, bude mi po psovi moc smutno, ale budu vědět, že dělá radost jinde, že je užitečný.“

Bůh byl tak dojatý Petrovou upřímností a dobrým srdcem, že nezaváhal. Rychle běžel za Luciferem a přiměl ho, aby urychleně vyrobili stejného psa jako předtím, jenže tentokrát opačného pohlaví. Pak je Bůh rozmnožil na mnoho, mnoho psů a fenek, na tolik, kolik bylo na zemi nešťastných lidí, kteří potřebovali utěšit. Spolu s Petrem je posílali na zem, kde si každý z nich hned našel svého člověka. Jenže, jak už to u boxerů bývá, byli tak nedočkaví na novou zábavu, že se na zem řítili takovou rychlostí, až si o ni rozplácli nosy. První člověk, který uviděl bílého psa s nezvyklým čumákem, se hned rozesmál a volal: „Pojďte se všichni podívat! Pes, kterého praštil boxer do nosu!“ Všichni se hned seběhli a nemohli se vynadívat a vysmát, zvlášť když pes vypadal, že se směje s nimi.

Na nebi se smál i Bůh, pak řekl: „Budiž tedy BOXER!“

Petr se najednou otočil a viděl, že za ním stojí jeho přítel pes. „Pane, tys neposlal všechny boxery na zem? Vždyť tu jeden zbyl! Sundal jsem mu řetěz, aby mohl jít s ostatními, ale on tu zůstal, co se to děje?“

„To on se rozhodl, že zůstane, „řekl Bůh. „Poznal, že by ses pro něj trápil a to by jeho dobré srdce bolelo. Neodešel, i když jsi mu sundal řetěz, protože sis ho už navždy k sobě připoutal poutem nejpevnějším – láskou.  Dal jsi mu volnost, ačkoli sis byl jistý, že odejde a už se nikdy nevrátí. A to je ten největší důkaz lásky. A on neodešel, protože tě také miluje. Važ si toho pouta a pečuj o něj, protože ani ten nejsilnější řetěz, třeba ukovaný v pekle, třeba zhotovený v nebi, toto pouto nedokáže nahradit.“

A tak přišli na Zemi boxeři. Stejní, jako jejich pradědeček, napůl božská, napůl pekelná stvoření. Stvořená z lásky a soucitu, zocelená pekelníkem a milovaná Bohem. Až se zase jednou podíváte svému bílému zlatíčku do očí,  všimněte si, jak mu z jednoho očka hledí anděl a z druhého pomrkává ďáblík. To je dědictví po boxeřím pradědečkovi, který se dodnes vyvaluje na klíně svatého Petra. Však ho tam jednou potkáte. A na kom pozná, že nemá rád boxery, ten prý do nebe nesmí ani vkročit! Jo, i v nebi holt boxer kraluje. Ale divíte se? Já tedy ne...

(redakčně kráceno a gramaticky upraveno)